středa – 31.3.2010
Ono to fakt dopadlo! Jsme na letišti a fakt letíme na Aljašku! Možná jsem snil o tom, že se tam jednou podívám, ale popravdě jsem s tím nepočítal... Cesta dlouhá, ale tak nějak v pohodě.
 
 
Čtvrtek – 1.4.2010

Půjčovačka obytňáku trvá neskutečně dlouho, vysvětlují nám, jak topit, jak dobíjet baterku, jak pouštět generátor, kterej nakonec stejně nefunguje a že voda fakt v zimě nefunguje. Nakupujeme jídlo na celou dobu, takže asi největší nákup v životě natlačíme do obytňáku a jedem do Tompson Passu.
 
Pátek – 2.4.2010

Všechno jde strašně rychle, vstáváme do slunečného dne a rovnou zjišťujeme, že je ideální den na vzlet. Plán s rozježděním tím pádem padá a než se nad tím stihnu zamyslet, sedim v helině. Je to tu! Stojim na kopci, všude kolem neskutečně obrovský hory, ledovcové pláně a pod sebou mám jakousi lajnu, která je fešně prudká. První to vyšle Herr Kraus a zmizí, dojíždí v pohodě, tak si dvakrát rychlejc oddychnu a vyšlu to taky. Sníh je nádhernej a jde to lip než jsem myslel. Dole už to jen mastim rovně a přijíždim k totálně vysmátýmu Tomíkovi. Druhou jízdu vybíráme zdánlivě lehčí. Startuju z takového mini převisu, kterej ale nebezpečně praskne, když se zapínám. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, podmetá mě zezadu slough a už si to fičim po prdeli. Všude kolem se valí sníh a nevidim nic. Po chvíli se mi daří postavit na prkno a vyjet do strany ven. Adrenalin jako prase! Sleduju zespodu Tomáše, se kterým se utrhává slušný množství sněhu a parádně se kutálí dolů - pana, orel, pana, orel jak vyšitej. Nazouvačka lyží a dojíždí už s o poznání menším úsměvem...
Sbírání zkušeností je fajn věc, ale doufám, že pádů bude co nejméně. Robin a Martin jsou se zkušenostmi úplně jinde a sledujeme, jak jim to jde. Robin dává teda taky slušnou tlamu, když mu jeho lyžku zpomalí ostrá skalka. Ale jezdí nádherně.
Další dvě dlouhé jízdy už dáváme všichni dohromady, je to tady neuvěřitelná nádhera, část prudká, část mírná, kde to můžem mastit rychle. Dojíždíme do údolí a vracíme se truckem zpět k obytňáku.
Martin je trochu nevybouřenej, a tak ještě vyrazíme na jeden sjezdík vpodvečer ve složení Robin a Martin jezdci, ja fotograf a Pedro kameraman. Hora se jmenuje Diamond, je prudká jak sviňa, dlouhá a tady už fakt prostor pro chyby není. Oba mazáci dávaj nádherný jízdy a mně se na ně nádherně kouká. Večer steak na grilu a spokojený spánek.
 
Sobota – 3.4.2010

Ráno zjišťujeme, že jsme první den prolítali třetinu peněz, a tak se rozhodujeme vyčkat na nový sníh a prolítat zbytek peněz později než hned druhý den. Jede se tu zajímavý závod King of the hill, tak koukáme na lidi, jako je Travis Rice, Shaun Farmer a nespočet dalších zvučných jmen. Nejvíc je samozřejmě Rice, který dává jen tak mimochodem 720 na mega prudkym svahu, kde jede poprvé! Prostě úplně jinej příběh. Sjíždíme krásnou jízdou přímo k obytňáku a užíváme si pocitu na horách.
 
Neděle – 4.4.2010

Ráno sněží, difúze a tak mizíme natankovat a doplnit zásoby. Procházka po pláži a městečkem Valdez, kde je pendrek...
 
Pondělí – 5.4.2010

Počasí furt na pytel, takže se vracíme do Tompson Passu, děláme oheň, burgry na grilu, koukáme na filmy a čekáme na slunce.
 
Úterý – 6.4.2010

Dopoledne difúzka, sněží, odpoledne se to chvilkama trhá, ale furt je to na vyliž něco... Takže pořád čekáme a už nás to trochu nudí.
 
Středa – 7.4.2010

Ráno KONEČNĚ azuro, necháváme se vyvézt skútrama na místo, kde se jel King of the hill a dáváme dvě jízdy na závodní stěně. Robin dává brutální pád a kutálí se celou stěnou až dolů. Vůbec nechápu, že se mu nic nestalo - zdá se, že Pan nahoře je naštěstí dnes na naší straně. Následujou ještě dva sjezdy kolem hory a nějaké dropy, kde se parádně vymastim. Natáčíme, fotíme a je neskutečný počasí. Projedem se i na skútrech v prašanu, což je taky mazácká zábava. Dá se to tak neskutečně pálit, že se sám divim. Večer je přeplněná helina a stíháme jen jednu akci, a to ještě na jiném kopci než jsme chtěli, páč na tom plánovaném šlape parta a bylo by to nebezpečný. Dáváme takovou lehčí jízdu, děláme pár fotek a sjíždíme až do údolí.
 
Čtvrtek – 8.4.2010

Ráno jedna jízda ze sedla, kam nás hodily skútry, páč heliny jsou volné opět až odpoledne. Odpoledne a večer super akce s helinama, každej tři jízdy. Druhá s Tomíkem - děláme lehkou chybku a na vrcholu zjišťujem, že nevíme, jestli je pod náma převis nebo ne, a nejsme si jistý vjezdem do stěny. Naštěstí s náma vystopil guide a naštěstí kolem letěla badkoptera, ze které nás naviguje pilot vysílačkou, a tak a zjišťujem, kudy do toho skočit. Já dávám poslední jízdu - takovej úzkej kuluárek, prudkej jako hovado a nahoře si řikám, že jsem to možná přehnal. Cestou se kolem mě valí slough, tak radši zastavuju, nechávám ho profičet, a pak to dojíždím. Zůstáváme uprostřed brutálně velkého ledovcového pole s Tomíkem a čekáme na helinu. Zapadá sluníčko, čumíme na ty super parádní kopce a je nám mooooooc dobře.  
 
Pátek – 9.4.2010

Zjišťujem, že jsme prolítali pár doláčů, a dopoledne jen šlapeme a sjíždíme menší kopečky a fotíme nějaký fotky. Odpoledne dáváme jednu jízdu skútrem nahoru jen s Robinem, došlapeme si poslední kousek, hupsnem do takového žlabíku a mastíme až do údolí.
 
Sobota – 10.4.2010

Tomík s Martinem dávaj last heli run z jakéhosi vrcholku a já tiše závidím. Odpoledne natavíme naše super vtipný video pro nuďase, jak se chovat po freeridingu a večer dáváme společný závěrečný sjezd. Všechno dopadlo dobře, počasí super, všichni jsme zdraví, a to se musí oslavit! Takže večer závěrečná kalba jako prase v jakési místní hospůdce, standardní hovadiny jako skákáni přes oheň se stupňujou v přechod ohněm. Prostě sranda jak má bejt.
 
Neděle – 11.4.2010

Ráno nás rozhazuje Pedro s dotazem, jestli někdo neviděl jeho batoh s foťákem. Následuje informace, že ho nechal asi včera u ohně a že tam není. Foťák je jakýsi promodel, který se ještě neprodává, je půjčenej a stojí víc než nový malý auto... Takže lehká nervozitka, která naštěstí přechází ve velkou radost, když zjišťujeme, že foťák je v kuchyni a že ho nějaký dobrodinec dal kuchařovi, ať ho tam uloží. Celkově jsou lidi na Aljašce neskutečně vstřícní a moc milí, a z mého pohledu je rozdíl mezi Ak people a zbytkem státu celkem markantní, ale možná je to i tím, jak super to byl vejlet.
Závěr dobrej, všechno dobrý. Říká se, že některý věci se nedaj popsat slovama, ale musej se zažít, a tohle je jedna z nich. Doufám, že to nebyl poslední výlet na aljašské vrcholy, a že se sem příští rok zase všichni vrátíme.
 
Pondělí – 12.4.2010

Odlet domů s mezipřistáním na Maui...
 
 
A závěrem? Především velké díky NUTCASE, RED BULLu a SCOTTu, že náš trip podpořili. Samozřejmě Harrovi za super fotky, Pedrovi za natáčení a Martinovi, že nás vyhecoval a zprodukoval tenhle super výlet snů...